Nové Syrovice
Vývoj obce od jejích počátků do pol. 19. století

Nové Syrovice

Jako předmět své seminární práce jsem si zvolila vývoj obce Nové Syrovice od jejích počátku do poloviny 19. století. K úkolu, který jsem si vytkla, není možné přistupovat bez ohledu na postavení obce v dané oblasti – ať už z hlediska její geografické polohy, či politicko-správní a církevní podřízenosti. Dovolte mi proto prosím nejdříve charakterizovat obec Nové Syrovice právě vhledem k těmto aspektům.

Poloha obce vzhledem ke geografickým podmínkám, začlenění obce do územněsprávních a církevních jednotek

Při pohledu do mapy najdeme Nové Syrovice na průniku 49° severní šířky a na 15° 46´ východní délky. Pokud bychom ovšem nechtěli být tak přesní stačí, když řekneme, že se obec nachází na jihozápadní Moravě asi 5,2 km jihozápadně od města Moravské Budějovice. Ves se nachází v proláklině zvlněné krajiny a leží na obou březích Syrovického potoka, který protéká místním rybníkem. Syrovický potok je pravým přítokem řeky Jevišovky. Uprostřed vsi se zde křižuje silnice z Dešova do Krnčic se silnicí z Dědic do Blížkovic. Nadmořská výška je 438 m. Nejníže jsou položeny louky směrem k Lázu, naopak nejvýše jsou položeny domky směrem k Dědicím . Podle geomorfologického členění leží Nové Syrovice v okrajové části tzv. Moravskobudějovické kotliny. Jedná se o sníženinu obdélníkového tvaru, jejíž povrch se sklání ve směru od severozápadu k jihovýchodu, čemuž se přizpůsobila i říční síť. V okolí Nových Syrovic je tato sníženina ovšem do značné míru omezována Dešovskou pahorkatinou a severní částí Bítovské pahorkatiny. Působením těchto vlivů získávají Nové Syrovice svůj charakteristický zvlněný vzhled. Celá tato oblast je pak součástí rozlehlé geomorfologické oblasti Českomoravské vrchoviny.

Vlivem postupného osidlování i vlivem geografických a historických podmínek patří Nové Syrovice mezi obce s návesním půdorysem.

V současnosti se obec Nové Syrovice podle politicko-správního členění nachází v jihovýchodním cípu kraje Vysočina. Jedná se o zcela nový územně-správní prvek nerespektující historické členění českých zemí. Vždy tomu tak ale nebylo. Mapy hovoří jasně. Velice přehledně je to uspořádáno v knize Evy Semotanové v Atlasu zemí koruny české, kde se již na prvních stránkách můžeme dočíst, že Země koruny české byly již ve 14. stol. makroregionem složeným z regionů, územních celků různé velikosti a různé úrovně organizace. Jedním dechem pak dodává, jak jsem již zmínila i já, že formování regionů a jejich hranic ovlivňovaly geografické podmínky spolu s prosazováním zájmů světské i duchovní moci.

Pro lepší pochopení, ke které oblasti v minulosti Nové Syrovice přináležely, zmíním i do jakých celků se Morava v průběhu několika minulých staletí členila. V této souvislosti je pro nás relevantní období až od 2. pol. 15. století, kam datujeme i samotný vznik obce. V roce 1429 byly na Moravě pod vlivem tureckého nebezpečí sněmem účelově zřízeny 4 kraje a to jako obrané jednotky v čele s hejtmany. Podrobněji se touto problematikou zabývá kniha Jana Janáka a Zdeňky Hledíkové, kde jsou uvedeny např. i hejtmanovy povinnosti. Dovídáme se tak, že hejtman měl udržovat veřejný pořádek v kraji, měl dohled nad hrdelním soudnictví, staral se o kvalitu mince, trestal lesní a vodní pych, spolupůsobil při vybíraní berní a velel královské vojenské hotovosti. A o jakých 4 krajích tu vlastně mluvím? Jedná se o kraj Olomoucký, Novojíčínský, Hradištský a konečně i Brněnský, kam spadaly právě Nové Syrovice.

Roku 1569 se počet krajů rozšířil na 5 – Brněnský, Hradištský, Jihlavský, Olomoucký a Znojemský kraj. Podle tohoto dělení náležely Nové Syrovice do kraje Znojemského. V letech 1850 – 1855 se Morava podle správní reformy dělila pouze na 2 kraje, a to na Olomoucký a Brněnský, kam samozřejmě patřily i Nové Syrovice. Císařské nařízení z roku 1849 prohlašuje za základ nové organizace veřejné správy politické okresy. Na Moravě dosáhl jejich počet 25. V roce 1855 došlo k opětovnému vzniku 6 krajů, Brněnského, Jihlavského, Novojičínského, Olomouckého, Uherskohradišťského a konečně i Znojemského, jehož součástí byly Nové Syrovice. V roce 1860 došlo k zániku krajů .

Ráda bych v následujících několika odstavečcích přešla od územně-správního uspořádání k církevní organizaci země a zařazení Nových Syrovic do tohoto systému. Domnívám se ale, že pouhý suchý výčet o tom, kam obec náleží či náležela, nemá smysl bez vysvětlení toho, jak se církev u nás v minulosti vyvíjela a jaké vlastně dosáhla členitosti a pravomocí. Při zpracování této tématiky jsem čerpala z již výše uvedené Janákovy publikace Dějiny správy v českých zemích do roku 1945.

V době, ze které máme nejstarší zmínku o Nových Syrovicích, bylo území českého státu již dávno plně křesťanské s pevně ukotvenými církevními strukturami. Bylo vytvořeno pojetí a celá soustava vlastnických kostelů. Původní germánská zásada, že vše, co se na půdě postaví, patří majiteli půdy, byla vztažena i na kostely, event. kláštery. Vznik biskupství v Praze v l. 973-6 měl velký praktický politický význam pro státní suverenitu církevním osamostatněním země. Území pražské diecéze se se státními hranicemi prakticky krylo a zahrnovalo zřejmě od počátku i Moravu. Čistě politické důvody stály v pozadí založení biskupství v Olomouci Vratislavem II r. 1068, které kvůli počátečním sporům zahájilo svou nepřetržitou činnost až r. 1092. Oba biskupové byli ale zcela závislí na knížeti. Kostely byly budovány při většině důležitých hradisek. Při hradských kostelech se seskupoval určitý sbor kleriků, jehož představeným byl arcikněz. V 11., 12. stol staví vlastnické kostely ze svého majetku také přední velmožové. Tyto kostely, zpočátku neplnoprávné, již nebyly vázány na hrady a zaplňovaly postupně venkovský prostor. V 2. pol. 12. stol. se začaly osamostatňovat a tvořily tak počátky skutečné farní organizace. Hranice farností byly ustáleny někdy v průběhu 13. stol.

Postupně se vytváří reformní a emancipační církevní proud. Jeho nejvýznamnějším představitelem byl olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-50). Ten si nechal darovat šest hradských (velkofarnostních) kostelů moravských s jejich majetkem a r. 1131 z nich zřídil arcijáhenství, což byly první na světské moci nezávisle složky církevní správy. V pražské diecézi došlo ke zřízení arcijáhenství až v 60. letech 12. stol. Koncem 12. stol. došlo ke změně postavení samotného biskupa, který měl být volen výhradně biskupskou kapitulou. Olomoucká kapitula získala toto právo r. 1207.

K dalšímu územnímu členění diecéze došlo v poslední třetině 13. stol. Nové územní celky, děkanáty, vyrůstaly zdola pro potřeby propojení již početného farního kléru s biskupovým centrem. Počátky děkanátu navazují na dotváření hranic farností, a proto funkce děkana byla volitelná mezi faráři a nevázaná na zvláštní beneficium (jako arcijáhenství). Na Moravě je ustálení a vymezení hranic děkanátů zachycen až v 17. století – šlo zřejmě o 33 děkanátů olomoucké diecéze a dva děkanáty začleněné od r. 1344 do litomyšlské diecéze.

Dne 30. dubna 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a jemu bylo podřízeno dosavadní biskupství olomoucké a nově zřízené biskupství litomyšlské, vzniklé na území čtyř děkanátů dosavadní pražské a dvou děkanátů olomoucké diecéze.

Roku 1782 byla císařskou instrukcí zřízena nová organizace farností. V každé osadě, která měla alespoň 700 obyvatel a byla vzdálena od existujícího farního hodinu pěšky, měla být zřízena nová farnost nebo lokálie. Na Moravě k původním farností přibylo na 300 farností nových. Farářům byl současně vyhrazen plat ze státní pokladny a bylo zrušeno odvádění desátků. Reorganizace farností byla spojena s úpravou hranic dosavadních diecézí a se zřízením dalších biskupství. Ke změně diecéze na Moravě došlo v r. 1777, kdy bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a současně zřízeno biskupství v Brně u tamní kapituly sv. Petra. K jeho diecézi patřily kraje Jihlavský, Znojemský a polovina Brněnského. Ke vzniku Ostravsko-opavského biskupství došlo dne 30. 5. 1996 bulou Jana Pavla II.

Až do roku 1906 nebyl v obci Nové Syrovice kostel. Nové Syrovice tak spadali v minulosti pod faru v Častohosticích, ta je doložena nejpozději od roku 1492. Zdejší pozdně románská rotunda je datována do konce 12. až 1. třetiny 13. století. Nachází se v dominantní poloze na návrší při severním okraji Častohostic. Válcovitá románská loď rotundy tvoří jádro dnešního farního kostela sv. Barbory . Válcová loď rotundy byla později doplněná mohutným gotickým pětibokým presbytářem postaveným až po husitských válkách s největší pravděpodobností na místě původní apsidy a otevřeným do lodi vysokým triumfálním obloukem. Válcovitá věžovitá loď rotundy vyrůstá dnes nad střechy barokních bočních lodí, k nimž byly navíc připojeny dvě nízké sakristie. Svrchní část věžovité přístavby z cihel krytá stanovou střechou je opatřena třemi půlkruhovitě klenutými okny a přístupná schodištěm ve čtyřhranném přístavku. Existenci původního horního patra prokazují dvě románská okna na severní a jižní straně válce lodi asi 160 cm pod okrajem koruny zdiva pozdně románské stavby ukončené ve výši 830 cm. Na základě zevnitř zazděného vstupu ve výši obou oken lze soudit, že v síle zdiva válcové lodi existuje původní schodiště vertikálně spojující přízemí s patrem a celá situace dovoluje stavbu interpretovat jako farní kostel s profánním patrem refugiálního účelu.

V současnosti je kostel sv. Cyrila a Metoděje v Nových Syrovicích z počátku 20. stol. kostelem farním. K Novým Syrovicím jsou přifařeny obce Láz a Nimpšov. Tato římsko-katolická farnost je součástí moravskobudějovického děkanství, jehož děkan sídlí ve farnosti Jemnice. Celá tato oblast je pak součástí brněnské diecéze.

Nejstarší zmínka o obci, Nové Syrovice součástí Bítovského panství

Hosákův Historický místopis země Moravskoslezské a kniha Moravskobudějovicko Jemnicko shodně datují první zmínku o Nových Syrovicích do 90. letech 15. století, kdy se Syrovice nesoucí v této době název Surowicz spolu s hradem Bítovem objevují mezi zbožím , které v roce 1498 propustil Vladislav II. z manství Jindřichu z Lichtenburka, který byl majitelem bítovského panství od roku 1491, a jeho synům. Syrovice byly tak součástí bítovského panství.

V této době postupně dochází už ke snaze o zvyšování příjmů šlechty. Tato skutečnost vedla k intenzivnějšímu hospodaření na panských dvorech. Hospodářská aktivita byla od 15. století zaměřena např. na zakládání rybníků. Na jižní Moravě nebylo toto zakládání rybníků sice tak intenzivní jako např. v jižních Čechách, přesto i zde na Moravě nebylo rozhodně zanedbatelné. Velmi významné bylo i pivovarnictví. Při budování těchto pivovarů a sladoven narážela však šlechta na mílové právo měst Moravské Budějovice a Jemnice. V předbělohorském období jsou pivovary prokazatelně pouze jenom v několika obcích. Syrovice mezi ně bohužel zatím v této době ještě nepatří.

Panství Nové Syrovice do třicetileté války

Veškeré následující informace týkající se majitelů Syrovic se opírají o údaje uvedené v Hosákově Historickém místopisu země Moravskoslezské. Vývoj názvu obce je uveden v Hosákově knize Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Další informace zde uvedené pramení z knihy Moravskobudějovicko Jemnicko či Dějiny Moravských Budějovic, které mimochodem vycházejí taktéž ze zmíněných Hosákových prací.

Počátkem 16. století dochází k velkým změnám v pozemkovém vlastnictví. Do konce 16. století se vyměnili majitelé téměř všech statků. Začal se zmenšovat majetek dosud nejsilnějšího a politicky nejvlivnějšího panského rodu – Lichtenburků.

Počátek panství Syrovice lze klást k roku 1510, kdy Půta z Lichtenburka odprodal od bítovského panství Syrovice a dvůr Lazec, dnešní obec Láz, Janu Mštěnickému ze Mštěnic. V roce 1514 je uveden název ze vsi Surowicz. Dcery Jana Mštěnického ze Štěnic Anežka a Anna ze Štěnic vzaly v letech 1522 a 1524 na Syrovice na spolek své manžele Mikuláše Klouzala z Rynarce a Mikuláše z Víckova. Roku 1529 byly toto panství pak zapsáno Mikuláši z Víckova. Z roku 1531 je doložen název obce v pramenech na Sijrowiczijch a roku 1546 ves Sijrowicze. Za Mikuláše z Víckova zde s největší pravděpodobností vznikla tvrz. Mikuláš z Víckova pak roku 1547 prodal tvrz a ves Syrovice s pivovarem a díl Krnčic Václavu ml. z Lichtenburga.

V druhé polovině 16. století si šlechta začala zakládat na panských dvorech ovčírny. Tento druh podnikání byl výhodný především pro majitele měst či městeček, protože měli zajištěný odběr často nepříliš kvalitní vlny u místních řemeslníků. Taková ovčírna byla v této době i v Syrovicích. Šlechta od konce 16. století dále rozvíjí, dle přírodních možností svých panství, zelinářství, ovocnářství, kamenictví, cihelny a vápenice.

Neteře a dědičky Václava ml. z Lichtenburga Apolonie a Ludmila Bítovská z Lichtenburka zapsaly v r. 1575 tvrz a ves Syrovice Volfu Štrejnovi ze Švarcenavy (Streun von Schwarzenau). Spolu se Syrovicemi prodala Apolonie Bítovská i další statky Lichtenburgů: hrady Bítov a Cornštejn, městečko Bítovec i další statky na Bítovsku, Malý Dešov, polovinu Velkého Dešova, Rancířov, Častohostice s mlýny, část Jakubova a Krnčice. Štrejnové měli i další statky, nejčastěji zřejmě pobývali v Nových Uherčicích.

Volfův syn Jan Volfart Štrejn odprodal v roce 1607 za 36.000 zl. mor. tvrz a ves Syrovice s pivovarem, Lazec, díl Častohostic s pod. a díl Krnčic Janu Čejkovi z Olbramovic a jeho manželce Voršile Lorantce z Inky. Hrad Bítov, pustý Cornštejn, Vysočany, Zblovice, Velký a Malý Dešov a Chvaletice prodal pak Jan Volfart Štrejn roku 1612 Fridrichu Jankovskému z Vlašimi, který získal za třicetileté války jemnické panství.

Jan Čejka z Olbramovic nechal syrovickou tvrz někdy v 1. čtvrtině 17.století přestavět na renesanční zámek. Syrovické panství bylo ale Janu Čejkovi z Olbramovic po Bílé hoře konfiskováno. Cena konfiskovaného majetku byla odhadnuta na 58.000 zl. mor. Tento majetek byl pak prodán Dr. Adamu svob. p. Gabelhouerovi.

A důvod konfiskace? Počátkem 17. století se někteří majitelé okolních panství: Zdeněk Brtnický z Valdštejna, jemnický Jindřich Zahrádecký ze Zahrádek, Václav Rechenberk z Želetic, Zdeněk z Roupova, Ladislav Šlejnic, Arnošt Stockhorner, Jindřich Kořenský z Terešova, Hanuš Radkovce z Mírovic, Jiří Štrejn ze Švancenavy, Rudolf Šlejnic a v neposlední řádě i výše zmiňovaný Jan Čejka z Olbramovic v různé míře zúčastnili stavovského povstání proti císaři Ferdinandu II. Téměř všichni, kromě Jindřicha Kořenského a Hanuše Rakovce, doplatili na svoji účast v povstání ztrátou svých statků.

Celá oblast Moravskobudějovicka byla postižena v letech 1619-1620 průtahy stavovských vojsk. Na jaře 1619 Matyáše z Thurnu, na podzim 1620 zde pak prošly uherské posily od Bethlena Gábora pro české stavovské vojsko.

Před třicetiletou válkou bylo ve vsi Nových Syrovicích 26 usedlostí, z nichž jich do pozdější doby zůstalo 17 osazeno a 9 jich zpustlo.

Vývoj obce po třicetileté válce, Schaumburkové a Ostašové

Svob. p. Adam Gabelhouer prodal v r. 1636 tvrz a ves Syrovice, Láz, Častohostice, Krnčice, Strážov, vypálenou ves Cizkrajov, dvůr Spitzhof (Spetice), Jakubov a tvrz a ves Dolní Vranín Janu Reinhartovi ze Schaumburku majiteli moravskobudějovického panství. Po smrti Jana Reinharda ze Schaumburku připadlo jeho panství rodinnou dohodou mezi Rudolfa Jindřicha ze Schaumburku a Františka ze Schaumburku. Tato smlouva byla uzavřena dne 6. srpna roku 1648 v nedalekém královském městě Znojmě. Do moravských zemských desek byla ale zapsána až s notným zpožděním v roce 1655. Rudolf Jindřich ze Schaumburka obdržel Moravské Budějovice s Heřmanicemi, Německou Vsí a Malou Vískou, Jakubov, Lukov, Vesce, Lažínky, Vranín a 2 svobodníky ve Vicenicích, všechno v hodnotě 41 720 rýn. zlatých. Jeho bratranec František ze Schaumburku si ponechal Nové Syrovice, Krnčice, Častohostice, Láz a Loukovice.

Významným pramenem pro poznání období po třicetileté válce jsou Lánové rejstříky, které obsahují důležité informace o stavu jednotlivých panství na počátku 70. let 17. století. Údaje z těchto rejstříků nám slouží k porovnání situace před a po třicetileté válce. Opis tabulky z publikace Lánové rejstříky:

Majitelem Nových Syrovic byl v době pořizování lánového rejstříku Mikuláš Hynek svobodný pán z Ostešova. V Lánském rejstříku Znojemského kraje se dále můžeme dočíst, že v Syrovicích se nachází rozsáhlá činžovní pole, které užívají poddaní. V Krnčicích je 16 měř. tzv. Panenských polí, která patřila klášteru v Nové Říši. V Krnčicích si obec na pustém čtvrtláně zřídila hospodu. Vrchnost zabrala už před vizitací r. 1656 2 pusté lány v Lázu na dvůr. Syrovické panství je pak zde charakterizováno jako panstvíčko s naprostou převahou středních rolníků, mezi nimiž jen zcela ojediněle sedí třičtvrtláníci. Panstvíčko do značné míry postižené válkou vyvíjelo značné úsilí o překonání jejích následků.

Název obce z let 1633 a 1671 zní Syrowitz.

Dále držel Syrovice Jan Baptista z Ostašova s manželkou Lukrecií roz. z Werdenberku. Jeho pozůstalost dědily v r. 1683 jeho dcery Anna Františka Gringerová a Marie Kateřina z Kounic, rozené sestry z Ostašova. V roce 1709 získal Syrovice Ondřej Kryštof sv. p. z Ostašova, který ještě téhož roku vložil Syrovice svému synovi Františku Karlovi sv. p. z Ostašova. V roce 1718 získávají Syrovice přívlastek nový, a to v důsledku přestavby zámku. Ostašové totiž v 18. stol. přebudovali zámek na dvoupatrovou barokní budovu. Obec v této době nese tedy název Neu Surowitz, v r. 1720 Neu Zerowitz a v roce 1751 Neu Seerowitz.

Ze třetí čtvrtiny 18. století pochází poklona v současné době nacházející se u domu čp. 9.

Syrovice v majetku Niptschů

Dalším významným prvkem pro poznání Nových Syrovic je Tereziánský katastr. Pokud byste si vzali tuto knihu někdy do ruky, zjistili byste, že se skládá z Rustikálu 1 (1768), Rustikálu 1A (1749), Rustikálu 2 (1760), Rustikálu 3 (1756-1768), Dominikálu 1 (1750), Dominikálu 2 (kol. 1750), Dominikálu 2A (1754), Dominikálu 3 (kol. 1760). V těchto jednotlivých sumářích je uvedeno velké množství informací týkající se Syrovického panství. Výčet jednotlivých sumací by byl velice zdlouhavý a nezáživný. Uvedu proto výtah uvedený v publikaci Moravskobudějovicko Jemnicko, kde je Tereziánský katastr citován takto: ,,Podle Tereziánského katastru bylo ve vsi Nové Syrovice 846 měř. orné půdy, 2,4 měř. zahrad, 43,4 měř. lad, 4 měř. pustin, z luk bylo 94 fůr sena, lesy měly rozlohu 19,2 měřic . Byl tu vrchnostenský dvůr o rozloze 400 měř. polí a 10 měř. zahrad, z luk dostával 84 fůr sena a 28 fůr otavy. Robotovali zde 3 sedláci se 2 koňmi 3 dny v týdnu, 7 sedláků se 2 voly 3 dny v týdnu a 9 chalupníků s jedním pěším 3 dny v týdnu.“

Z knihy Moravskobudějovicko Jemnicko se dále můžeme dovědět, že Nové Syrovice užívaly v 18. století pečeť o průměru 23 mm, v jejímž pečetním poli je snop obilí překřížený dvěma cepy. Opis zní NOWI . SIROWICZE. Po pánech z Ostašova získal v r. 1786 Syrovice Jan Jindřich sv. p. hr. v. Nimptsch. V roce 1798 zde byla postavena škola. V témže roce se stalo panství fideikomisem a v držení Nimptschů zůstalo až do 1916, kdy se jeho majitelem stal hrabě Josef Wolfgang Maria Stubenberg.

V roce 1785 byla založena obec Nimpšov vzdálená asi 1 km od Nových Syrovic, která byla nazvána podle majitele panství Jana hr. v. Nimptsch.

Podle dobových materiálů se v Nových Syrovicích nacházela škola již před rokem 1787, kdy se jejím patronem stal nový majitel novosyrovského panství Jan Jindřich Nimpsch. Dochovala se nám totiž zpráva vrchnostenského školdozorce Františka Viktorina, kde požadoval postavení a zařízení nové školy. Díky tomuto záznamu jsou známy i počty dětí docházejících do Nových Syrovic z Krnčic, Lázu a Jackova. Celkem školou povinných bylo 112 dětí, z toho však školu navštěvovalo pouze 24 žáků. Už v roce 1788 předložil majitel panství plány na stavbu nové školní budovy. Vyučování na nové škole bylo povoleno zemským guberniem v Brně 8. března 1799 a k dětem ze Syrovic, Krnčic, Lázu a Jackova se přidaly i děti z Nimpšova. Původně zde působila škola jako trojtřídní, od r. 1891 čtyřtřídní a od r. 1898 až do dnes jako pětitřídní.

Od roku 1804 stál v čele panství Ferdinand hr. v. Nimptsch. V roce 1821 zachvátila novosyrovické panství protirobotní vzpoura poddaných, která byla vojensky potlačena. Od roku 1822 je majitelem panství Josef hr. v. Nimptsch. Mezi léty 1820-1830 získal zámek svoji konečnou podobu, kdy především interiér dostal empírový ráz. Jedná se o velmi střízlivou stavbu budovanou na základě moderního architektonického myšlení, které přísně lpí na dodržování pravého úhlu, ve kterém jsou jednotlivá křídla spojena. Před rokem 1837 patřily k novosyrovskému panství dvory Nové Syrovice, Mikálka, Spetice, polesí Nové Syrovice a obce Nové Syrovice, Nimpšov, Láz a Častohostice. V prosinci roku 1837 prodal hrabě August Segur k novosyrovickému panství část svého panství Police s obcemi Dědice, Hornice a Kojatice, z níž byl vytvořen statek Kojatice, od roku 1846 rovněž fideikomisní.

Od roku 1839 bylo panství v držení Karla sv. p. v. Nimptsch, sv. p. v. Fürst und Öls.

Koncem feudálního období v r. 1843 žilo v Nových Syrovicích 549 obyvatel, z toho 289 mužů a 290 žen ve 102 domech a 119 domácnostech. Z nich se živilo zemědělstvím 94 osob, 12 osob řemeslem, 19 osob oběma předchozími a 4 žádnou z uvedených možností. Ve vsi bylo 13 třičtvrtláníků s výměrou 34 a 36 jiter půdy, 2 třiosminíci se 17 až 18 jitry, 10 čtvrtláníků s výměrou 11 až 14 jiter a 64 domkářů. V zemědělských usedlostí byl obvykle hospodáři ku pomoci 1 pacholek a 1 děvečka. Ve vsi se chovalo 38 koní, 7 hříbat, 72 volů, 136 krav, 43 kusy mladého dobytka, 1560 zušlechtěných a 94 kusy obyčejných ovcí a 46 vepřů. Průměrný stav dobytka u usedlosti byl 2 koně, 2 voli, 2 krávy, 2 kusy mladého dobytka, 5 ovcí a 1-2 vepři. Desátky byly odváděny panství Nové Syrovice. Místem trhu pro Nové Syrovice bylo město Moravské Budějovice.

Domy byly ve vsi nízké s malými okny, stavěné z kamene nebo z nepálených cihel, kryté na střeše slaměnými došky, střecha byla společná pro obytnou část a chlévy, dřevěné stodoly, kryté rovněž slámou, byly stavěny opodál obydlí nebo na konci zahrad. Již 33 domů bylo pojištěno proti ohni.

V místě stál vrchnostenský zámek o 2 patrech krytý šindelem, 3 vrchnostenské dvory z tvrdého materiálu s cihlovou krytinou se 2 ovčíny, 2 velkostatkové obytné budovy, pěkná jednopatrová budova pivovaru, palírna, mlýn.

Ve vrchnostenském pivovaru vyrobili 3 dělníci na 3 pánvích 1200 věder piva. K tomu potřebovali 700 měřic sladu, 3 centýře chmelu a 95 sáhů dřeva. Dřevo a ječmen se nakupovaly v místě, chmel pak v Čechách. Vrchnostenská palírna s jedním kotlem a 1 pracovníkem vyrobila 45 věder pálenky ročně z 20 měřic šrotu, 500 měřic brambor a při spotřebě 20 sáhů dřeva. Pálenka se dodávala do okolí. V cihelně s 1 pecí vyprodukovali 3 dělníci ročně 60 000 cihel a 30 000 tašek. Potřebovali k tomu 90 sáhů dřeva. Produkci odebírala vrchnost a část se prodávala poddaným. Potašárna s 1 kotlem a 1 dělníkem měla roční produkci 95 centýřů potaše. Spotřebovala k tomu 50 sáhů dřeva z okolí. Potaš se prodávala obchodníkům do Brna a Znojma. Mlýn o 1 složení s 1 pilou zaměstnávající 1 dělníka ročně semlel 16 měřic pšenice, 100 měřic žita a 180 měřic ovsa. Pila vyprodukovala 4000 ks latěk nebo 1600 ks prken ze 4 kop kmenů.

Z období kolem roku 1846 se datuje několik variant názvu obce – německy Neu Serowitz, česky pak Nowý Serovice, kdysi Syrowice. Roku 1850 Neu Serowitz, nové Synovice. V roce 1872 přetrvává v německé podobě název obce Neu Serowitz, ovšem v české podobě nese již dnešní podobu, tedy Nové Syrovice. V letech 1881, 1924 Nové Syrovice. Ladislav Hosák v publikaci Místní jména na Moravě a ve Slezsku dále uvádí i doložené podoby Serovic v některých slovních vazbách a nejčastějších výrazových použití: Serovice, do Serovic, k Serovicim, Serovák, serovské. Odkud se ale vlastně odvozuje název obce Nových Syrovic? Již výše jsem uvedla, že přívlastek Nový se připojil k názvu až po přestavbě zámku v 1. polovině 18. století. Samotný název Syrovice se skládá z přípony – ovice a z adjektiva Syr – syr? ,,syrový, roh“. To znamená ves lidí Syrových. Z kolísání syr? a sur? vznikly i dvojí zápisy: Syrovice, které převažují a Surovice.

Z 19. století pochází boží muka ležící u silnice do Krnčic.

Roku 1848 došlo ke zrušení poddanství. Do roku 1849 byly Nové Syrovice součástí stejnojmenného panství. V roce 1850 byly začleněny do politického okresu Znojmo. Od roku 1870 byl majitelem Syrovic Josef hr. v. Nimptsch. Od roku 1896 pak přešly pod nově zřízené Okresní hejtmanství Moravské Budějovice. V oblasti soudní správy náležely rovněž pak pod pravomoc Okresního soudu v Moravských Budějovicích.

Historický místopis Moravy a Slezska dále uvádí, že obec Nové Syrovice zahrnovala trvale místní část Vilémov a dočasně v letech 1850-1869 část Spetice (Spichov), která byla potom připojena k Nimpšovu. Mezi léty 1850-1869 zahrnovaly Nové Syrovice taky obce Krnčice a Láz a v letech 1850-1867 také obce Častohostice a Jackov.

V roce 1885 náležely k panství parní mlýn, pila a cihelna v Nových Syrovicích a lihovar ve dvoře Spetice a pronajaty byly pivovar v Nových Syrovicích a palírny v Nových Syrovicích a Častohosticích. Sídlem panství byl zámek v Nových Syrovicích, patronátní kostel byl v Častohosticích. V roce 1890 vznikl v Nových Syrovicích hasičský sbor.

Koncem 19. století byla dohodnuta výstavba kostela v Nových Syrovicích, který až doposud v obci chyběl. Stavbu kostela prováděl František Přikryl z Brna. Na návrh starosty obce Václava Bendy byl nově postavený kostel pojmenován jako kostel sv. Cyrila a Metoděje. Stavba kostela byla dokončena v r. 1906 za starostování Václava Bendy. V roce 1909 zdědil majetek Nimptschů Pavel hr.v. Nimptsch.

Nové Syrovice dnes

V následující kapitolce si položíme otázku, jak se proměnila obec do dnešní doby. V zásadě zůstala obec nezměněna. Obec se rozrostla. V současnosti vytváří Nové Syrovice s Lázem souvislou aglomeraci. Vedle hřbitova vyrostl fotbalový stadion. Při silnici k Dědicím byla vybudována Sokolovna.

Budova zámku zůstala zachována, změnila se ovšem jeho funkce. K zámku přiléhá anglický park s bránou, založený v pol. 19. stol. Po r. 1945, kdy hrabě Stumbenberg zámek opustil, sloužil zámek jako vojenská kasárna. Zámek, který dominuje nikterak velké obci, funguje od počátku šedesátých let jako domov důchodců. Klasickým domovem důchodů se stává budova zámku v listopadu 1962. Provozovatelem domova je Okresní ústav sociálních služeb v Třebíči. Kapacita je 110 lůžek. Z důvodu úbytku žádostí o umístění žádá v červnu 1996 okresní ústav sociálních služeb zřizovatele, tedy okresní úřad, o reprofilizaci domova důchodců v Nových Syrovicích na ústav sociální péče. Od ledna 1997 je tedy vymezeno 55 lůžek pro chronické alkoholiky a tuto funkci má dodnes. Zámek i park patří k chráněným památkám.

Dodnes je na některých domech patrný vliv selského baroka.

Na katastrálním území Nových Syrovic se nachází přírodní rezervace Habrová seč. Jedná se o unikátní bučiny s habrem o stáří 170 let. Další přírodní rezervace se nachází U lusthausu, kde je chráněna olšina na potoční nivě s hojným výskytem bledule jarní.

Za zmínku stojí i to, že Nové Syrovice měli i vlastní nářečí.

Pokud byste se zeptali někoho z místních, jestli Nové Syrovice kdy měli nějakého významného obyvatele, s naprostou jistotou vysloví bez přemýšlení jméno Jana Jiřího Grasela, nebo-li Johanna Gregora Grasela. Podle dostupných zdrojů spáchal Grasel celkem 205 zločinů. Sám také usmrtil dva lidi. Grasel žil na přelomu 18. a 19. století a oblastí jeho působnosti byla jihozápadní Morava a Dolní Rakousko.

Pověsti a vypravování z Nových Syrovic

Pověstmi z moravskobudějovicka se dlouhodobě zabýval pan Emil Jenerál. Výsledkem jeho usilovné práce je kniha Pověsti a vypravování z Moravskobudějovicka. Některé z nich se vztahují i k Novým Syrovicím, či byly zapsány do novosyrovské kroniky.

Pověry z Nových Syrovic získal Jenerál z vyprávění Rozálie Zerzové z Nových Syrovic, narozené roku 1846. Dovídáme se tak např., že:

Pátek byl pokládán za nešťastný den. V ten den se nezačínaly žádné důležité práce jako jarní orba nebo žně.

Blížila-li se bouře, položila se dřevěná lopata a dvouzubé vidle, kterých se používalo při pečení domácího chleba, na dvoře křížem přes práh domu,aby nepřišlo krupobití.

Když se zastavily hodiny, když vyl pes nebo houkal sýček, předvídalo se, že někdo brzy umře.

V létě při silné bouři se rozsvítila svíčka a modlilo se.

Aby bylo hodně ovoce v zahradách, chodilo se brzy ráno 24. února na svatého Matěje po zahradě a zpívalo:

Ó, ty svatý Matěji,
já mám k tobě naději,
kudy se můj hlas rozejde,
všude ovoce bude.

Z novosyrovické obecní kroniky se nám prostředníctvím Jenerála dostává do rukou pověst kolující z pokolení na pokolení o Svaté studně, která leží na na lukách u Nimpšova:

V dávných dobách, kdy pastýři u velkostatku pásali krávy, mívali s sebou též býka. Jednou se stalo, že právě v tom místě, co je studna, počal pojednou býk hrabat a rohy rýt v zemi, jako by tam něco hledal. Když pak ho vyzvedli nahoru, vytryskl ze země silný pramen vody. Vykopali na tom místě studnu a dali jí název Svatá studna. Na tom místě prý stával v dávných dobách klášter, který byl v husitských válkách zbořen. Zvon byl dán do častohostického kostela, který později vyhořel a zvon se žárem roztavil. Byl znovu ulit a opět dán do častohostického kostela. Za první světové války byl odebrán na roztavení na zbraně.

Marie Štěpanovská z Nových Syrovic, narozená roku 1876, vyprávěla, jak žid Weiss vyzrál na pastýře:

V místě, kde nyní pohostinství Jednota, bývala kdysi kořalna, ketou měl žid Weiss. Toho času v létě a na podzim honívali pastýři každý den brzo ráno selský hovězí dobytek na pastvu. Tito pastýři mívali veliký bič, kterým celou cestou přes ves práskali, až se to rozléhalo po celé vsi. Bývalo to vždy brzy zrána, kdy žid ještě spal a toto práskání ho vždy budilo ze spaní. Proto si vymyslel na pastýře následující trik: když jednou právě hnali kolem, vyšel ven, podal jim sáček s bonbóny a povídá jim: ,,Clapci, když budete každý den hodně práskat, dostanete vždycky nějaké cukrátko, moc se mi to práskání líbí!“ Chlapci přislíbili, práskali každý den a žid jim vždy dal nějaké mlsky; čtvrtý a pátý den už jim nedal nic. Tu se pastýři na žida rozzlobili a řekli si: ,,Vykašleme se židákovi, nebudeme mu práskat, když nám nic nedává!“ Přestali práskat – a žid byl spokojen.

Z konce 19. století pochází zápis novosyrovického kronikáře Jaroslava Berouna.:

Na rozcestí silnice a polní cesty u zrušené vovčírny, přestavěné na sokolovnu, stojí na kamenném postavci železný kříž, kdysi se zahrádkou kolem něho. Kříž postavili Tomáš a Petronila Nejedlíkovi z Nových Syrovic z čísla 11 jako památku na zemřelého syna Jiříka. Na podstavci je prostý nápis: Chvála Kristu.

Dvaadvacetiletý syn Jiřík kypěl mládím, silou a veselou náturou. Jednoho krásného dne přišel k místnímu truhláři, který právě dodělával rakev. Jiřík přistoupil k rakvi se slovy: ,,V té se bude dobře spát!“ – a lehl si do ní. Jen vylezl z rakve, udělalo se mu nevolno, spěšně se vrátil domů, ulehl do postele – a už z ní nevstal, do týdne tento jediný syn opustil zarmoucené rodiče.

Literatura

NEKUDA, V. Moravskobudějovicko Jemnicko.> Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, s. 1997, 160-161, 639-644. ISBN 80-85048-75-2.

BARTOŠ, J., SCHULZ, J., TRAPL, M. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, svazek XII. Ostrava : Profil, 1990, s. 157-158. ISBN 80-7034-038-X.

MATĚJEK, F. Lánové rejstříky jihlavského a znojemského kraje. Praha : TEPS, 1983, s. 88-89.

SEMOTANOVÁ, E. Atlas zemí koruny české. Praha : Skřivan, 2002. ISBN 80-86493-04-0.

FIŠER, R., NOVÁČKOVÁ, E. Dějiny Moravských Budějovic. Třebíč : Fibox, 1997, s. 111-116. ISBN 80-85571-12-9.

HOSÁK, L., ŠRÁMEK, R. Místní jména na Moravě a ve Slezsku II M – Ž. Praha : Československá akademie věd, 1980, s. 538.

HOSÁK, L. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha : Společnost přátel starožitností ČSL, 1938, s. 158 – 159, 176 - 179.

SCHOLLAROVÁ, V. Dějiny státní správy a samosprávy a místní kultura. Praha : Informační a poradenské středisko pro místní kulturu, 1994, s. 7 – 10. ISBN 80 – 7068-077-6.

JANÁK, J., HLEDÍKOVÁ, Z. Dějiny správy v českých zemí do roku 1945. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1989, s. 203 – 231. ISBN 80-04-21189-5.

RADIMSKÝ, J., TRANTÍREK M. Tereziánský katastr moravský. Praha : Archívní správa ministerstva vnitra, 1962, s. 141, 145, 153, 155, 165, 166, 186, 188, 221, 229, 298, 302, 308, 311, 321.

JENERÁL, E. Pověsti a vypravování z Moravskobudějovicka. Třebíč : Arca JiMfa, 1996, s. 47, 50, 53, 54, 99, 133. ISBN 80-85766-75-2.